Blog

Santóša (spokojenost)

30. 12. 2017

Zmatky na začátku cesty za spokojeností

Mé malé životní dobrodružství. Jako první na co si vzpomínám, byla má cesta do školky. Vybavuji si to spíše ze snu. Byl podzim. Já jdu ruku v ruce s tátou a za ním vlaje jeho baloňák. Scéna jako ze supermana. O roky později to byl první den ve škole. Po první hodině se mi nechtělo čekat, až si pro mě rodiče přijdou. Tak jsem došel domů sám. V šesté třídě jsme se přestěhovali, a já opět po prvním dnu v novém školním prostředí doslova utekl. Střední škola nebyla o moc jiná, až na to že mě tam držela zvědavost. Člověk by řekl, že na univerzitě si už budu jistější. Že od tama nebudu, chtít tak rychle pryč. Ale to jsem opravdu netušil, že hledání spokojenosti bude ještě na dlouho mým životním posláním.

Malé zamyšlení

Spokojenost aneb santóša je termín ze sanskritu který se skládá ze dvou slov Sam a Tosha. Sam lze přeložit jako úplný, celkový, ucelený uvnitř. Tosha lze přeložit jako spokojenost, zadostiučinění, přijatelnost anebo cítit se pohodlně. Spokojenost tedy představuje celistvost pocházející z vnitřní vyrovnané a ucelené rovnováhy. Zkrátka, že všechno je tak jak má být. Pochybnosti však mohou vyvést z rovnováhy. Jelikož se často sami se sebou dohadujeme, zda to co chceme, opravdu chceme my sami, nebo si to jen myslíme.

Čím to začalo?

Nové věci a zkušenosti pro mě byly vždy velmi důležité. Objevování nového mě od malička velmi zaměstnávalo. Navíc i s radostí. Od první chvíle co jsem se postavil, co jsem se naučil běhat, malovat, nebo číst, uplynulo již mnoho let. A já stále prahnu po novém. Nikdy jsem však nepochyboval o tom, jestli jsem spokojený. Mé pochyby nastaly až při bakalářských zkouškách na univerzitě. Při obhajobě jsem poznal, že ne všichni s mou prací byly spokojeni. Nešlo o závažné chyby, ale o můj pohled na věc. Předmět mé práci v tuto chvíli není podstatný. Důležitý byl spíše můj pohled na věc. Ke zkouškám jsem šel s přesvědčením, že jsem udělal maximum. Ale po zkoušce jsem byl vyveden z omylu.

Jak moje spokojenost prochází vším

Mimo výše uvedené jsem byl v životě nespokojen ještě mnohokrát. Především tehdy, když jsem se setkal s nějakým zákazem (Jama). Vždy to bylo jako za trest. I když musím připustit, že to nikdy nebylo tak strašné, abych to neunesl. Důkaz toho je, že jsem pořád ještě tady. Potenciál zákazu spočívá především v ochraně nebo výchově. Mnohokrát jsem byl svědkem slov: „Ne, nesmíš“. Často jsem to používal i já sám a to i bez ohledu na následky. Za ty nejhorší pokládám ty zákazy, které pramení z nevědomosti, nebo ze „zabedněnosti“. Otázkou pak zůstává, jak mohu být já sám spokojený, když někomu nemohu pomoci přes nějaký zákaz kupříkladu neubližovat (ahimsa). A tím myslím především ty případy, kdy se musím postavit sám za sebe, abych přežil. Pokud jde o život, tak se přece bránit musím. Jinak páchám násilí sám na sobě. Když vím, že by mi mělo být ublíženo, tak přece spokojený být nemohu. Pravda (satja) je další často nepochopenou skutečností, která nejvíc obtěžuje tím, že se vždycky nakonec ukáže. Velmi ráda totiž vychází na světlo právě v ten okamžik, kdy to nejméně čekáme. Myslím si, že bychom za to ale měli být vděčni. I když s tím já sám moc spokojený kolikrát nejsem, jelikož mám stále tendenci věci řídit. A myslím, že nejsem sám, kdo tu a tam ulpívá na minulosti, nebo na populárních pravdách či dogmatech (aparigraha). Nejsem spokojený, ani když mě někdo okrádá (astéja). Poslední dobou hlavně když se jedná o můj čas. Rozumná se mi zdá zdrženlivost (brahmačarja). S věkem se mi pomalu a občas daří, zachovat si chladnou hlavu a rozhodnout se tak, abych mohl být spokojený. Z toho mi vyplývá, že abychom mohli žít jako společnost, je dobré nějaké ty základní zákazy respektovat.

Nevím, jestli si někdo vzpomíná na svoje první koupání. Já tedy ne. Ale pocit čistoty (sauča) je pro mě uspokojující. Obzvláště tehdy, když mám čistou i mysl. Pro mě jsou to ty krátké okamžiky, ráno při probuzení. Těsně před tím, než si uvědomím, že jsem vzhůru a začnu něco řešit (vstát, hygiena, práce, aj.). Sakra nespokojený jsem tehdy, když jsem zpocený, hladový a unavený zároveň. Tyto tři stavy mého jemnohmotného a hrubohmotného těla mě dovedou velmi znepokojit. Sebekázeň (tapas) je dobrá metoda jak těmto stavům předcházet. Je to jeden z dobrých příkazů (nijam) namířených směrem k sobě. Tím, že si dokážu zorganizovat čas, totiž dojde k respektování vlastních potřeb, tedy uznání vlastního já (Išvarapranidhána). Což já chápu jako uznání vlastní osobnosti.

Příkazem pro všechny by se mělo stát studium. Nebo by to měli všichni nějak přijmout nebo uznat. Myslím, že se nemusí jednat jen o studium prastarých textů a moudrých knih (svádhjája). Studium doslova vede člověka do oblasti znalostí, které doposud nepoznal. Pro mě jako technika je studium prastarých textu doslova utrpením. Když se na to podívám z pohledu publikační činnosti současného vědce, tak při citaci čehokoliv, co je více jak 5 let staré, vždy narazím na nějakou nespokojenost. A je jedno, jak jsem se snažil, nebo jak byly mé úmysly čisté. Z toho mi vyplývá, že příkazy které jsou namířené vůči sobě nebo svému okolí, musejí vycházet z čistého úmyslu a vnitřní radosti. Jinak spokojenosti nedosáhnu, a už vůbec si ji neudržím.

Jak vnímám svoji představu spokojenosti

Když jsem poprvé četl o osmistupňové józe, měl jsem neodbytný pocit, že je mi to všechno nějak povědomé. Že se jedná o pravidla, kterými se řídíme všichni. Ale skutečnost mi to nějak rozporovala. Jako mladší jsem byl přesvědčený o tom, že když budu dělat všechno jak se má, tak se budu mít dobře. Že se mi bude dařit a vše zlé se mi vyhne. Zkrátka, že budu spokojený. Navzdory své odhodlanosti se mi však podařilo přestat vnímat sám sebe. Díky honbě za získávání nových zkušeností a zážitků, či znalostí chcete-li, jsem přestal vnímat svůj vlastní rytmus. Životní píseň nebo mantru, která se mnou šla ruku v ruce od počátku.

To co bylo. Teď cítím, pokaždé když usedám do ásany. Někdy se na sebe napojím. Jsem spokojený v tichu sám se sebou. Někdy mně však moji spokojenost „parádně" rozdrtí naložená lokomotiva v závěsu s haldou zbytečností (většinou spojených s mým vlastním egem). Učím se obracet pozornost a své smysly dovnitř (prathjáhára), abych se mohl koncentrovat (dhárana). Zkrátka být zase dítětem, které si celé hodiny vydrželo hrát se stavebnicí a navzdory všemu přitom bylo spokojené. Objevuji výhody pránajámy, které mě učí vědomě dýchat. Harmonizovat svoje tělo i mysl. Jsem vděčný každé chvilce, kterou naplno prožívám. Protože tehdy medituji (dhjána) pozoruji a poznávám svoji duši.

Čím to skončí

Samádhí (osvícení) je něco co se údajně nedá pospat. Jednak z důvodu, že to nikdo nikdy neviděl a proto, že je to asi pro každého něco jiného. Jak to však souvisí se spokojeností? Četl jsem nebo jsem viděl spoustu příběhů (filmů) ve kterých na konci hlavní hrdina „odchází“ se slovy: „Už jsem toho viděl dost.“ Upřímně. Já se takového momentu děsím. Nejsem spokojený nebo spíše smířený s představou, že bych měl odejít s takovým zklamáním.

Tenhle přístup ve mně vyvolává velmi zajímavé emoce, které zatím nedokáži popsat. Na světě lze najít nemalé množství lidí, pro které je život zklamáním. Co víc mě na tom udivuje, že se spousta lidí ve svém zklamání rádi „plácají“. Na začátku je to asi normální. Člověk prostě neví co má dělat. Ale když to trvá moc dlouho, tak bychom se měli spolehnout na své instinkty a nebát se zkusit změnu. Pro mě bylo velkým překvapením, když sem došel pravdy, že za každým mým slovem: nikdy víc, přišla zkušenost. A hned jsem měl novou příležitost ptát se sám sebe, zda jsem spokojený.

Jsem sám se sebou spokojen?

Abych se sebou mohl být spokojen, musím popravdě říci, že se sebou spokojen nejsem. Doposud jsem zažíval nevědomou spokojenost. Jelikož jsem o své spokojenosti nikdy přemýšlet nemusel. Teď jsem na cestě ke své spokojenosti, nebo spíše cestu teprve hledám. Před lety jsem z toho byl pořádně vystrašený. Ale nyní si na své cestě pomalu uvědomuji, že nacházím nové a nepopsatelné. Něco co mě vede jednou velkou oklikou zpět na začátek. Na místo kde mohu být opět skutečně a celkově spokojený. Na závěr snad jen uvedu, že tou cestou je pro mě teď jóga a že popis toho místa si zatím nechám pro sebe.

Co jsou cookies?

Textové soubory, které internetové stránky ukládají na váš počítač nebo mobilní zařízení v okamžiku, kdy tyto stránky začnete využívat. Stránky si tak na určitou dobu zapamatují úkony, které jste na nich provedli, a preferencí (např. přihlašovací údaje, jazyka, velikost písma a jiné zobrazovací preferencí), takže tyto údaje pak nemusíte zadávat znovu a přeskakovat z jedné stránky na druhou.

Dalším používáním těchto stránek vyjadřujete souhlas s ukládáním souborů cookies. Více informací Méně informací